Dámy a pánové,

v dnešním článku vám na závěr léta přinášíme krátký exkurz do historie opalování a vývoje opalovacích přípravků.

Opalování našich předků

Zhruba před dvanácti tisíci lety byla pokožka Evropanů pokryta mnohem větším množstvím chlupů než je tomu dnes. Její vzhled se tak blížil spíše k srsti zvířat. Bylo to období konce doby ledové, kdy průměrná teplota byla asi o dva až tři stupně nižší než je tomu dnes a v naší zemi tak panovaly podmínky, které by se v současnosti daly přirovnat k podmínkám ve střední Skandinávii - krátké děštivější a chladnější léto a tuhá suchá zima. Slunečního svitu bylo méně a chlad nutil naše předky se odívat do kožešin. I když tehdy lidé prakticky celý den pobývali mimo své příbytky, nedá se hovořit o jakémkoliv cíleném opalování.

S ústupem doby ledové a změnou klimatu přišla i revoluce v odívání. Lidé se začali méně zahalovat. Ve starověkém Řecku a Římě se opálená pokožka stala znakem neurozenosti. Opálení byli často otroci či plebejové, jelikož pracovali celý den venku. Bílá kůže byla znakem čistoty a výjimečnosti. Tento ideál převzalo i křesťanství ve středověku, které tmavnutí kůže označovalo za znak hříšnosti. Jedinou výjimku tvořili venkované. Pracovali celé dny na polích a nebylo ničím neobvyklým pracovat s odhalenou vrchní částí oděvu.

Již v 17. století si italský lékař Dabiolli všimnul, že slunce může kůži poškodit a poprvé popsal spinocelulární karcinom.

Ve dvacátém století se hlavní protagonistkou slunění stala Coco Chanel, proslulá svými středomořskými plavbami. Zásadní změnu náhledu na opalování přinesla až druhá polovina dvacátého století. Opálená kůže se stala symbolem krásy těla. Opálení se stalo symbolem obdivu a úspěchu. Značně k tomu přispěla v šedesátých letech i kinematografie a šíření barevného filmu.

70. léta - krize, samoopalování a solária

Na konci první poloviny sedmdesátých let zasáhla vyspělý svět ropná krize. Střední třída zchudla a nemohla si dovolit časté výlety za sluncem. Toto období se tedy stalo zlatým věkem pro samoopalovací přípravky a od roku 1977 se šířilo i využití solárií.

Lékařské využití UV záření

V roce 1903 obdržel dánský lékař Niels Finsen Nobelovu cenu za fototerapii lupus vulgaris. Byl to začátek využití světla v léčbě onemocnění. Dnes jsou různé vlnové délky UV, viditelného i IF záření běžně využívány pro léčbu lupénky, akné, nebo některých druhů jizev. UV táření navozuje tvorbu vitamínu D z provitaminu obsaženého v kůži. Je důležitý pro vstřebávání vápníku a fosforu ze střeva do krve. Pro získání dostatečného množství vitamínu D stačí pět minut slunění celého těla denně.

Zdravotní rizika spojená s nadměrným opalováním

Nadměrné opalování označuje slunění zapříčiňující výrazné zarudnutí. Zvyšuje se riziko výskytu rakoviny kůže. UVA složka má navíc významný vliv na destrukci kolagenních vláken v kůži, což zapříčiňuje předčasné stárnutí kůže.

Kosmetická rizika nadměrného opalování

Nadměrným sluněním mohou vznikat vrásky na kůži a mění se její celková elasticita. K tomu se přidává přirozená reakce kůže na slunění - nadměrné rohovatění. Kůže se stává zhrubělou. Současně se rozvíjí četné hyperpigmentace kůže, označované jako Floridský syndrom.

Zdroj:Ing. Hana Rulcová, SynCare, Brno